Zatím (tak) nemilujeme...
Nevíme, co je to ucházet se o někoho. Přestali jsme o vztahy usilovat. Nevidíme v tom žádný smysl. Dřív jsme slýchali, že v moři je tolik ryb, že to bohatě stačí pro všechny. A teď máme všechny tyhle ryby zrovna pod palcem. V telefonech, v tabletech, v internetových seznamkách, co hrdlo ráčí. Můžeme si člověka objednat zrovna tak, jako si v e-shopu objednáváme iPad. I s dodáním.
Myslíme si, že blízkost znamená posílat si smajlíky. Esemeska „Dobré ráno“ je hrdinský výkon.
Říkáme, že romantika je mrtvá. Možná ano, ale možná také, že bychom ji měli znovu vynalézt. Možná, že romantika v dnešní době znamená vypnout u večeře telefon a dívat se jeden druhému do očí. Možná je romantika pořád ještě tady, vedle nás, jenomže my nevíme, jak vlastně vypadá.
I když už si nějakého partnera vybereme, stejně pořád hodnotíme i další varianty, co jsou po ruce. Protože přece máme na výběr. A tenhle výběr nás zabíjí. Myslíme si, že čím víc příležitostí máme, tím líp. Ve skutečnosti to množství příležitostí všechno jenom nějak divně „naředí“.
Nikdy se necítíme spokojení. Po pravdě řečeno, my ani nevíme, co to být spokojen vlastně znamená, jak to vypadá, co přitom člověk cítí. Jednou nohou tedy pořád ještě trčíme někde tam, jinde, za dveřmi, protože za nimi je ještě víc možností. Víc, víc, víc.
Jestliže však nedokážeme setkat se tváří v tvář se svými vlastními démony, jak bychom mohli někoho milovat? Vždyť pak je to ještě dvakrát složitější? Takže to radši vzdáme. Jdeme prostě od toho.
Svět je pro nás tak nekonečný, jako nebyl pro žádnou generaci před námi. Můžeme otevřít novou záložku ve vyhledávači, náhodou narazit na fotku z Portugalska, vytáhnout z peněženky kreditku a rovnou si rezervovat letenku. Ne, že bychom to dělali, ale mohli bychom. Můžeme to udělat, i když na účtu nemáme zrovna moc peněz.
Místo toho tak trochu dusíme sami sebe – otevřeme Instagram a díváme se na život jiných lidí, který bychom také mohli žít. Pozorujeme místa, na kterých jsme nikdy nebyli. Lidi, s nimiž jsme se nesetkali. “Bombardujeme“ sami sebe různými lákadly a potom se divíme, proč jsme tak nešťastní. Proč v nás všechno budí takovou beznaděj. No – proč: protože sice nemáme nejmenší ponětí o tom, čím vlastně náš život je, zato vidíme jasně a zřetelně, čím není.
Řekněme, že narazíme na někoho, kdo se nám líbí. Ani my mu nejsme úplně fuk. Oslovení. Blízkost. „Miluju tě“. A jdem na to. Načež s bleskovou rychlostí vystavíme svoji lásku všem na odiv. Všem sdělujeme, že máme vztah a měníme si status na Facebooku. Své fotografie nahráváme na Instagram. Stáváme se „my“. A toto „my“ musí vypadat skvěle a dokonale. Proto nesdílíme hádky do tří do rána, ani proplakaná prostěradla. Neposíláme na Twitter 140 ksichtíků hlásajících, že před chvílí jsme měli hovor, který perspektivu našeho vztahu dosti zpochybnil. Ne, ne, tohle nesdílíme. Předvádíme se jako šťastná dvojice s ideálním vztahem.
Pak narazíme na další takovéhle „šťastné“ dvojky. A srovnáváme. Jsme pokolením emotikonů. Pokolením výběru. Pokolením srovnávání. Pokolením, které své hodnoty vyjadřuje za pomoci lajků. Dobrý. Dost dobrý. Nejlepší. Fakt hustý.
Nikdy dřív nebyl k dispozici takový roh hojnosti, pokud jde o vyjádření toho, jak má vypadat ten nejlepší ze všech nejlepších životů. Tiskneme enter, enter, enter a brzy propadneme zoufalství. Nikdy nebudeme dost dobří, protože ten, koho bychom tak rádi vyhodnotili jako nej nej, zkrátka neexistuje. Takový život taky neexistuje. A takové vztahy taky žádné nejsou. Nedokážeme tomu uvěřit. Vždyť jsme to přece viděli na vlastní oči, na Facebooku! Na Instagramu! Na Twitteru! Na internetu! Chceme takový život! Utrápíme se, jestli ho nezískáme!
Vztah ukončíme. Protože vidíme, že sami nejsme dost dobří a ten náš vztah i naše životy taky mají dost daleko k nějakému ideálu.
Vracíme se na stránky seznamky. Listujeme profily. Znovu si někoho objednáváme, jako pizzu do domu. Všechno začíná znovu. Smajlíky. Sex. SMS s „dobrým ránem“. Společná selfie. Zářící, šťastný pár. Srovnáváme. Srovnáváme. Srovnáváme. Nevyhnutelně a nepozorovaně se zvedá nová vlna nespokojenosti. Noční hádky. „Něco mezi námi není, jak má být“. „Nefunguje to“. „Potřebuju něco víc“. Rozcházíme se. Další ztracená láska.
Příště to bude to samé. Další rychlý úspěch. Další pokus nacpat život do 140 emotikonů, do zmražených filtrovaných obrázků, do čtyř návštěv kina. Tolik se snažíme stvořit ten skvělý, zářící život! A co když je to ideál, který si někdo bohapustě vymyslel? To nevíme, ale děsně o něj stojíme.
Avšak to „něco víc“, za kterým se pořád tak ženeme, je LEŽ. Ve skutečnosti si chceme povídat hodiny a hodiny po telefonu. Chceme vidět tvář milovaného partnera živou, ne na monitoru. Chceme, aby věci šly pomalu, postupně, krok za krokem. Stojíme o prostotu. Přejeme si, aby náš život nebyl vyčerpán jenom lajky, sdílením, „přáteli“ a komentáři.
Možná teď ani nevíme, že tohle všechno chceme, ale je to tak. Chceme hluboký, opravdový vztah. Chceme lásku, která bude tvořit a ne ničit. Chceme chodit k lidem na návštěvu. Chceme, abychom na sklonku svých dnů věděli, že jsme prožili smysluplný život. To je to, co chceme. Jenom to zatím ještě nevíme.
Nicméně, zatím tak nežijeme. Zatím tak nemilujeme.